Rozhodnutí

7. srpna 2013 v 1:06 | Papi |  Pan Nikdo
Povídka podle filmu.
Předchozí díly najdete ZDE.

"Zaber!" slyším hrubý mužský hlas "Hej! Zaber!"
Vynořím se z vody a lapám po dechu. Vidím mlhavě, ale snažím se zaostřit na velkou tyč, kterou mi podává ten muž. Když se konečně dostanu z bazénu ven, nejsem na sebe pyšný. Ostatní kluci v mém věku plavání zvládají mnohem, mnohem lépe.
Když všichni zamíříme k šatnám, na druhé straně bazénu se začnou objevovat holky v jednodílných plavkách. Všechny jsou pěkné, ale já se zaměřím jen na jednu. Na jednu v červených plavkách. Sleduju jí do poslední možné chvilky. Je tak krásná. Jak krásně umí skákat do vody. Možná by mě to mohla naučit. Mohli bychom plavat spolu…
Když vylezou všechny děvčata, všimne si mě. Vidí mě. Ale já uhnu pohledem a rychle za sebou zavřu dveře, jejichž škvírou jsem díval na ni.

Když jedeme domů, autobus zastaví a já vystoupím, všimnu si něčeho zvláštního. Mezi stromy vidím svou mámu. Rozhlíží se kolem. Jde vidět, že má strach, aby jí nikdo neviděl. Naštěstí si mě nevšimne a tak mám možnost jí sledovat. Najednou se zastaví uprostřed malé loučky. Někdo k ní přistoupí. Je to muž v hnědém saku. Chvíli jsem si myslel, že je to táta, protože mu větve zakrývaly obličej.
"Moc si mi scházel," zašeptá a políbí toho muže. Srdce se mi zastavilo. Co se to děje? Chvíli tam jen tak stáli, líbali se a pak zase každý šel svou cestou. Sleduju ho. Jde směrem k molu, na kterém sedí malá holka a hází žabky.
"Ok, Anno. Pojďme," říká a ona se otočí. Pohlédnu jí do obličeje. Je to ta samá holka, kterou jsem viděl na plavání. Jsem zmatený. Rozbíhám se pryč. Nevím, co mám dělat. Když přijdu domů, není to lepší. Najdu tátu jak leží na pohovce. Přistoupím blíž a vidím, že mu z oka teče slza.
A pak… Máma a táta se hádali celý den.

Nakonec stojím na nádraží. Pravou rukou držím mámu a levou tátu. Na zemi stojí jeden malinký kufr. Pohlédnu a oba dva a vidím v jejich obličeji naději.
"Tak, Nemo, pokud ses už rozhodl. Chceš jít se mnou, nebo bys raději zůstal se svým otcem?" Vidím, jak se jí hrnou slzy do očí. Dívám se z jednoho na druhého a nevím, co mám dělat. To je moc velké rozhodnutí na malého kluka.
Vlak přijíždí a máma mě políbí na čelo. Zvedne svůj kufr a pomalu odkráčí a nastoupí do vlaku. Když se rozdrnčí a rozjede, začíná křičet.
Něco ve mně mě přemůže. Rozběhnu se za ní. Běžím a dívám se, jak křičí a natahuje mi ruku. Natáhnu ji taky a ona si mě přitáhne k sobě. Teď sedíme oba dva ve vlaku na zemi. Snažím se popadnout dech.
Nebo ne?
Slyším tátův hlas. Volá moje jméno. Běžím a ohlednu se. Vidím výraz v jeho tváři. Vidím slzy a zklamání. Začínám zpomalovat a sleduji odjíždějící mámu. Táta se rozběhne za mnou a obejme mě.
Nebo ne?
Dívám se na mámin výraz, když ve vlaku odjíždíme pryč. Ležím jí na nohou a ona mě hladí po tváři…

"Promiňte, nerozumím tomu. Zůstal jste se svým otcem nebo byl se svou matkou?" zakoktal ten mladík v mém pokoji. Zamyslel jsem se. Neměl jsem mu to začít vyprávět, jenom se mu to všechno popletlo. Pamatuju si to všechno jako by to bylo včera.
Slyším svůj dětský hlas "Tati byla to moje vina?"
"Ne, samozřejmě, že nebyla." A vidím, jak spolu, ruku v ruce, odcházíme z nádraží "Je to moje vina."
Ale taky vidím sebe a mámu ve vlaku. Díváme se ven. Sleduji, jak míjíme stromy.

Co je teda pravda?
Snažím se vzpomenout.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ladycarrot Ladycarrot | Web | 8. srpna 2013 v 19:22 | Reagovat

Super boží!!

2 TeSs / safe-sound TeSs / safe-sound | Web | 8. srpna 2013 v 20:01 | Reagovat

Super :) Jdu si přečíst i ostatní díly abych byla v obraze, ale je to fakt hezky napsané.

3 Emily Emily | Web | 9. srpna 2013 v 17:48 | Reagovat

Ty předchozí díly jsou krásný! A tenhle taky!:)

4 Kačíííí Kačíííí | Web | 10. srpna 2013 v 11:52 | Reagovat

docela jsem byla napnutá ... krásná anymka a krásně napsáno :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama