Ostrov snů

21. června 2013 v 0:54 | Papi |  Stačí věřit
Předchozí díly můžete najít ZDE.

Dívám se. Dívám se a vidím. Za celé ty roky, konečně. Je to jako sen. Ne, ne. Jako všechny sny v jednom. Najednou se cítím tak volná, bez problémů a závazků.
V tom nádherném okamžiku, kdy jsem pozbyla realitu a svět nabyl úplně jiných rozměrů, se mi, jak kouzlem okamžiku, tak jasným slunečním světlem, hrnuly slzy do očí. Nikdy jsem nezažila nic, co by mě tak ohromilo a vyrazilo dech.
Pustý trávník zmizel a místo něj se pod našimi nohami objevila písčitá pláž omývaná průzračným mořem. Ke klidné hladině s minimálními vlnami se slétávali racci. Opodál byl trávník pokryt těmi nejnádhernějšími kytkami všech druhů a barev, který se pomalu rozrůstal ve velký prales. Mezi stromy protékaly malé potůčky čiré vody. Studené a tmavé hory daleko vzadu najednou vypadaly útulně a bezpečně. Přidalo se i ptačí cvrlikání a příroda kolem jen zpívala. Slunce, přes které se majestátně tyčila pětibarevná duha, osvětlovalo celou tu krásu. Předtím se krajina zdála být malá, ale nyní jsem neviděla na její konec. Kolem pobíhali lidé různé národnosti, barvy, věku i pohlaví. Všichni byli oblečeni stejně jako já.

"Pojď," chytla mě Andy za ruku a vedla mě malinkými zrníčky písku k jednomu z kamenů. Na něm stál drobný mužíček. Na hlavě mu zářila pleš a vousy mu volně vlály ve větru. Dělal různé postoje, kreace a přestal, až když si nás všimnul.
"Tohle je Agor, tvůj Sensei," podala jsem mu ruku na pozdrav. On ale seskočil dolů a dupnul mi přímo na nohu. Zaječela jsem a on si jen posměšně odfrknul "No jo, budu to mít s tebou těžké."
Teď když se konečně narovnal, zaregistrovala jsem, že je vysoký asi jako já v 7mi letech. To nic ovšem nemělo na jeho aroganci. Povýšeně si mě obcházel kolem dokola a prohlížel. Při tom uznale pokyvoval hlavou. Asi po 12tém kolečku se zastavil a otočil se čelem na mě. Když si uvědomil, že do očí mi stejně z této výšky neuvidí, tak se opět vyšplhal na onen kámen, aby dosáhl stejné velikosti.
Přimhouřil oči a přiblížil se na délku jednoho decimetru. Vsadila bych se, že v takové pozici by dokázal strávit i půl dne, kdyby ho někdo nevyrušil.
Ten někdo byla pohledná mladá žena s útlým pasem, kudrnatými vlasy a bledou pletí. Přišla, uklonila se a poté jemným hlasem pronesla "Vše je připraveno, mistře." Znova se uklonila a odešla.
Stařík se potutelně usmál "Andy, buď tak laskava a zaveď tady Kerry do centra. Vypadá celá nedočkavá začít," zavřel oči a pokračoval ve své meditaci.

Procházeli jsme jednotlivými části pralesa a nacházeli ty nejpodivnější lidi, kteří dělali ještě podivnější kreace.
"Vysvětlíš mi už konečně, o co tady jde?" požádala jsem popuzeně Andy. Odpovědí mi byl letmý úsměv na rtech a vláčela mě dál hustými křovinami. Zanedlouho jsme se ale vynořily na obrovském prostranství. Vypadalo to jako zbořenina nějakého hradu. Na každém kamenu někdo stál a různě se pohyboval.
"Co to dělají?" zeptala jsem se, ale to už jsem hlasitě vyjekla, když jsem to spatřila.

Obrovský proud vody se řítil přímo na mě. Těsně přede mnou se zastavil, nabral opačný směr a nakonec se vytvaroval do obrovské napodobeniny jelena. Majestátně se pyšnil svým parožím a procházel kolem, až se nakonec rozpadl zpět do říčky.
"C-Co to bylo?" zakoktala jsem.
Chlap středního věku, u kterého se proud zastavil, popošel blíž ke mně "Tohle, zlatíčko, bylo umění. Jinak řečeno Jutsu. Taky se to naučíš, neboj," laškovně na mě mrknul, až se mi udělalo mdlo.

"Dovol mi ti něco ukázat," zašeptala mi Andy do ucha a potáhla za ruku, že jsme málem skončila nosem v hlíně. Prošli jsme zbořeninami, cestou jsem si musela dát pozor, abych nespadla do nějaké díry. Najednou jsem viděla, že dlážděná podlaha končí a místo ní opět nastupuje zelený trávník. Došly jsme až na samý kraj kopce a rozhlédly se. Andy se usmála, ale já nic neviděla.

Nevzdávej to! Ozval se hlas v mé hlavě a já ho poslechla. Zavřela jsem oči. Naslouchala svému srdci. Vyčistila mysl a rozhlédla se.

Byli všude. Krásní. Majestátní. Dokonalí. Bílí.
Koně s rohem na čele. Všude, kam jsem se podívala, létali, běhali, pásli se. Jednorožci.
"Zavři pusu. Vletí ti tam moucha," zachichotala se Andy "Tak pojď! Na co čekáš?"
Rozběhla se z kopce dolů přímo mezi ně a smála se.

A v tu chvíli jsem ji viděla. Viděla jsem jí šťastnou a cítila jsem se šťastná i já. Cítila jsem se stejně jako kdysi, když jsme se spolu ještě bavily, když nás nemohlo nic rozdělit. Nechápu, jak jsem ji tehdy mohla nechat odejít. Moje radost pramení z ní. Ona tohle všechno dokázala. Už nikdy, nikdy jí nesmím ztratit..


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 N. N. | Web | 21. června 2013 v 16:36 | Reagovat

Ah, to je nádherný:3

2 *Evush* *Evush* | Web | 22. června 2013 v 11:04 | Reagovat

Nádherná téma, obrázky, všetko :)
Good job ;D

3 kattie./my-world-k.blog.cz kattie./my-world-k.blog.cz | Web | 22. června 2013 v 19:25 | Reagovat

jakto děláš? je to krásný;)

4 Whitney Whitney | E-mail | Web | 23. června 2013 v 12:49 | Reagovat

wow ty jsi úžasná! :) máš talent, nádherný :)

5 Ladycarrot Ladycarrot | Web | 24. června 2013 v 19:32 | Reagovat

Tak to je totálně boží!:o

6 Emily Emily | Web | 24. června 2013 v 20:34 | Reagovat

krásný! :)

7 Kačíííí Kačíííí | Web | 27. června 2013 v 20:36 | Reagovat

super že píšeš ! je to nádhera !

8 ...skylar ...skylar | Web | 28. června 2013 v 11:28 | Reagovat

Konečně jsem se k tomu dostala. Je to hezké. ;)

9 Miranda Miranda | Web | 28. června 2013 v 18:25 | Reagovat

Krása!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama