Nebe, Peklo, Ráj

16. března 2013 v 22:44 | Papi |  Stačí věřit
Předchozí díly můžete najít ZDE.

Říká se, že člověku proběhne těsně před smrtí celý život před očima. Tisíce okamžiků, tisíce vzpomínek v jedné sekundě. Člověk si poté uvědomí, co všechno ztratí, o jaké další zážitky přijde. Upřímně? Tohle může tvrdit jedině osoba, která to nikdy nezažila. Takový nesmysl. Před očima mi maximálně proběhly tisíce a tisíce způsobů, jak bych Andy mohla zabít. Za to, co mi udělala.
Jsem mrtvá a je to její vina. Nyní přichází na řadu další teorie. Posmrtný život? Nejspíš ano. Ale nějaké výmysly o tom, že se člověk dostane tam, kam zaslouží, jsou nesmysl. Přece jsem nebyla až tak zlá. Avšak už nespočet minut stojím… no vlastně nevím, kde jsem. Je tohle opravdu peklo? Jestli ano, představovala jsem si ho jinak, než… jen tmu. A taky -
"Kerry!" eh?
"Prober se!" ten hlas nepoznávám, ale i přesto se ve mně něco pohnulo, což mě značně znepokojuje. Chtěla bych jít za ním. Za hlasem. Musím jít za ním. Ale nevím kam. Nepřichází ze žádné strany. Je to jako… by byl uvnitř mě. Je to můj vnitřní hlas? Možná. Avšak cítím, že je to právě ten hlas, který mě odsud odvede pryč. Třeba do nebe.
"No tak!" ozývá se dále, ale nic se neděje. Pořád jsem na tom stejném tmavém a opuštěném místě.
"Vrať se!"
Vrátit se? Ale kam? Vždyť jsem pořád tady. Nebo ne?

Děkuji Bohu za ty hodiny strávené při čtení sci-fi knížek, protože díky nim možná právě přežiju. Zavřela jsem oči a plně se soustředila na hlas v mém nitru.
No tak! No tak! Probuď se! - stále jsme si opakovala v hlavě. Už aby to skončilo. Prosím. Prosím. Udělala bych cokoliv…

Otevřela jsem jedno oko, abych prozkoumala okolí. Spatřila jsem mladého, velmi mladého, kluka. Jeho dlouhé lokny, nebo spíše dredy, mě šimraly na obličeji, když se nade mnou skláněl. Je tohle můj zachránce? Jeho kaštanově hnědé oči se vpíjely do těch mých. Chtěla jsem něco říct, ale již při první hlásce jsem dostala záchvat kašle. V krku mi ještě žbluňkala voda a já se začala dusit. Naštěstí tento stav netrval dlouho. Opět jsem totiž ztratila vědomí.
Probudila jsem se nejspíš až za hodně dlouho, protože jsem se cítila úplně jinak. Lépe. Byla jsem suchá, odpočatá, ale pořád trochu vyčerpaná.
Místnost byla potemnělá. Jediný zdroj světla se nacházel uprostřed místnosti. Posadila jsem se, abych si ho pořádně prohlédla. Tohle jsem nikdy neviděla. Bylo to jako obrovská skleněná roura zaplněná nespočtem svíček. Zajímavé. Při prohlížení toho vynálezu mé oči ale zaostřily na úplně něco jiného. Za onou lampou v rohu někdo seděl. Chtěla jsem vyjeknout, ale začínala jsem poznávat ten obličej.
Kluk, co mi nejspíše zachránil život, mě s grimasou v obličeji sledoval. Ale moment. Je to opravdu on? Vypadá stejně, to ano, ale vlasy má ostříhané na krátko. Že bych byla až tak dlouho v bezvědomí? Pomalu jsem vstala a kožešinová přikrývka sklouzla dolů na podlahu.
Jakmile jsem udělala směrem k němu pár kroků, jeho úšklebek se zdvojnásobil a uznale začal pokyvovat hlavou. Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli mi to došlo…

Jaká trapná situace. Za své tělo se nestydím. Myslím, že jsem ve výborné formě, avšak stát nahá před nějakým cizím frackem nemusím. Určitě jsem byla rudá až za ušima. Tak a teď hlavně klid!
Nasadila jsem oslnivý úsměv "Budeš tak laskav a necháš mě na chvíli o samotě?"
Jeho pobavení dosáhlo maximálních rozměrů, přesto však vstal a zamířil ven ze dveří.

Uf. Oddychla jsem si "Tak to bychom měli."
Pomalu jsem začala přecházet po místnosti. Byla opravdu malá, těsná, ale útulná. Avšak prazvláštního tvaru a nerovnými stěnami. Nábytek se skládal pouze z jedné postele a dvou středně velkých skříní. Jednu jsem otevřela a s radostí zjistila, že je v ní připraveno nové oblečení.

Tak tomuhle se říká vrchol nevkusu. Pár černých bot, bílá košile zatrčená pod béžové kalhoty, které namísto opasku zdobily 4 smyčky provazu. Na co provaz proboha?
Při prohlížení v zrcadle jsem si připadala jako babička babičky mojí babičky. Pomalu jsem zamířila ke dveřím a otevřela je. Nacházela jsem se na rozlehlé chodbě a musela jsem si zakrýt oči, protože lampy svíček osvětlovaly místnost naplno. Nacházeli se ve dvou řadách za sebou asi co každé 3 metry. Také jsem si všimla, že místnost je plná dveří, avšak většina bez klik, nebo s obřím zámkem. Co tam jen skrývají? Chodba byla tak dlouhá, že jsem jen stěží viděla na její konec.
Když si mé oči na ten jas zvykly, zaznamenala jsem něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Ty stěny. Stejné jako v mém pokoji. Už jsem to ale rozpoznávala.
Bylo to… jakoby stěna skály. Co když… pane bože.
Já jsem v jeskyni!

Než jsem stihla propadnout panice, zaslechla jsem z vedlejších dveří hlasy. Opatrně jsem se přiblížila, abych lépe slyšela.
Dveře byly obrovské, pokreslené různými znaky a s kovovou klikou.
"To jste měli vidět!" ozývalo se zpoza nich spolu se sborovým smíchem "Ale jako tělo dobrý. Hned bych si to s ní rozdal." zamračila jsem se a v hlouby duše se mi mísilo ponížení spolu s nenávistí. Chtěla jsem vstoupit dovnitř a nakopat mu zadek, nehledě na to, že mě zachránil, ale zaslechla jsem své jméno, jak se ozývá z druhého konce chodby.
Otočila jsem se a šla za hlasem.

Připadalo mi to jako věčnosti, než jsem tam došla. Až jsem se skoro zadýchala. Zabočila jsem vpravo a ozářilo mě prudké světlo.
Stála jsem venku, vítr mi narážel do tváře a čechral vlasy. Cítila jsem vůni ranní přírody. Nádhera. Musela jsem si tenhle pocit vychutnat. Je to, jako bych po roce vylezla na denní světlo.
Když jsem zaostřila, začala jsem poznávat krajinu. Holou a pustou. Všude jen zelená tráva a stromy. Všude kolem se majestátně tyčily hory, ze kterých přicházel studený vzduch.
Někdo mě chytnul za rameno, takže jsem se prudce otočila. Stála tam Andy. Už jsem na ní chtěla vybalit všechny nadávky, urážky a výhružky, ale ona se jenom usmála "Nemáš tušení, jak dlouho mi trvalo, než jsem je přesvědčila, že nepotřebuješ projít základním výcvikem. Avšak později nějaký budeš muset prodělat. Ale to vyřešíme potom. Nyní pojď za mnou."
Moment co? Jaký výcvik? O čem to mluví? Ani mě nepustila ke slovu "Počkej, cože?" zamračila jsem se.

"Pojď se podívat…" chytla mě za ruku a táhla za sebou. Když jsme došli doprostřed travnaté krajiny, usmála se na mě "Není to paráda?" "Jako co? Tráva?" jestli jsem tu cestu sem vážila jenom kvůli tomu…
"Ne. Jak to, že to nevidíš? Myslela jsem si, že někdo jako ty nebude potřebovat ani ten roční trénink jako já," zamračila jsem se. O čem to pořád mluví "Jaký trénink?"

"Prostě… zavři oči a dívej se."
"Andy! Není nám už 12 let, kdy jsme si spolu něco představovali! A navíc-" "Udělej to. Věř mi."
Protočila jsem panenky a nakonec ji poslechla.
Zavřela jsem oči a najednou jsem přestala vnímat okolí. Všechno bylo tak daleko. Realita přestala existovat. Něco tady v tomto momentu vzniklo. Něco kouzelného, nezapomenutelného.
"Tak co?" zeptala se dychtivě.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Nic nebylo tak jako dřív.
Pane Bože. To je…


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 N. N. | Web | 17. března 2013 v 7:03 | Reagovat

Tak tohle byl dokonalej díl! Byla jsem celkem zvědavá, co se s ní od minula stane. Myslím, že nedopadla nejhůř, ale nechtěla bych teďka být v její kůži:D

2 Aňulí Aňulí | E-mail | Web | 17. března 2013 v 7:39 | Reagovat

Wow, úžasný díl! Já si musím přečíst ještě ty předešlé abych to více chápala:D, ale i tak jsem se celkem chytla;)

3 *Evush* *Evush* | Web | 17. března 2013 v 7:45 | Reagovat

Och, je to fenomenálne! :O Ihneď si idem prečítať predchádzajúce diely...

4 Ka Ča Ba Ka Ča Ba | Web | 17. března 2013 v 11:41 | Reagovat

Jdu si přečíst tam ty díly abych to pochopila ... :D

5 Ladycarrot Ladycarrot | Web | 17. března 2013 v 18:40 | Reagovat

aaaw dokonalé:)

6 Kenzoo- Kenzoo- | Web | 17. března 2013 v 19:06 | Reagovat

Dokonale dokonalý ! :O

7 Poppy Poppy | Web | 18. března 2013 v 18:35 | Reagovat

i like it

8 TeSs TeSs | Web | 18. března 2013 v 20:44 | Reagovat

I love your stories :)

9 Denee* Denee* | Web | 19. března 2013 v 12:40 | Reagovat

je to dokonalý :))

10 Tess** Tess** | Web | 19. března 2013 v 18:45 | Reagovat

I love it!! :))

11 Katy chan ^^ Katy chan ^^ | Web | 19. března 2013 v 19:04 | Reagovat

Takže, moje nejmilovanější Anetko,
tímhle dílem jsi mne totálně dostala! :) Člověk čte, čte, skoro nedýchá a nemůže se dočkat, jak bude děj pokračovat. A najednou to skončíš! Další, další, prosím. :)
Jak jsem byla zaujatá četbou, tak jsem ani nesledovala chyby a takovýhle věci. Ale víš, jakej jsem češtinomil, takže kdyby tam něco bylo, určitě bych na to přišla. Lepšíš  se nejen po slohové stránce, ale i po té gramatické. ^^ Jen tak dál. ^^

12 hanička:D hanička:D | 19. března 2013 v 20:37 | Reagovat

Dokonale:0

13 Nika>3 Nika>3 | 23. března 2013 v 19:51 | Reagovat

Oooo, wow to fakt BOMBA!!!! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama