Cestovní horečka opravdu nehrozí

13. ledna 2013 v 12:31 | Papi |  Stačí věřit
Předchozí díly můžete najít ZDE

Zdravím,
Chtěla bych tuhle povídku věnovat Katniss^^, která mě dokázala dokonale povzbudit k napsání tohoto dílu. Když si přečetla ty předchozí a napsala mi, co si o nich myslí, byla jsem nadšená:) Opravdu mě to potěšilo. Děkuju:). Na její přání s zde nyní nebudou vyskytovat žádné 'slaďárny.' Upozorňuji ale, že jenom v tomto díle!:D Tak ať se vám líbí.:)



"Když si říkala 'Pojď semnou', opravdu jsem nečekala, že to myslíš až takhle doslova." Stála jsem na letišti s obrovským kufrem.
"Víš, tam kam jedeme, opravdu nepotřebuješ tolik věcí," zamračila se Andy, která držela jen malý batoh "Spíše to neuneseš celou tu cestu."
Odfrkla jsem si a klidně pokračovala k odbavení zavazadel.

Přede mnou, za mnou, vedle mě. Byli všude. Smradlaví, zpocení, lepkaví, tlustí lidé. Ze všech stran se na mě mačkali. Naneštěstí jsme s Andy seděli každá někde jinde, takže můj partner vedle mě byl asi 10tiletý obézní spratek, co se mi 'nenápadně' díval do výstřihu.
"Nemáš nic jiného na práci?" obořila jsem se na něj.
Poprvé se mi podíval do očí s pohledem 'Nevím, o čem to mluvíš'. Rukou jsem mu odstrčila hlavu na opačnou stranu, když letuška písklavým hlasem oznámila, že do konce letu nám zbývá 6 hodin.
"To jako letíme kam? Na Antarktidu?" zařvala jsem, protože už takhle letíme nejméně 5 hodin. Nejméně. Celé letadlo se na mě nevěřícně otočilo. Jak jinak, jsem jediná, kdo neví, kam letíme. Asi Andy zabiju.
"Přece do Brazílie," vřele se usmála letuška.
Jo. Zabiju ji. Vždyť je to na druhém konci světa. Samozřejmě nepředpokládám, že bychom jeli na karneval.
S chlapcovými oči visícími na mém výstřihu a vztekem v srdci na zbytek letu usínám.

Probudil mě až ten písklavý hlásek "Za hodinu přistáváme na letišti v Riu."
Pomalu jsem se protáhla. K mé radosti ten kluk usnul. Špatná zpráva byla, že mě na klíně. Zvedla jsem jeho mikinu ze země a obalila v ní ruku. Ta ho opatrně odstrčila na druhou stranu. Naštěstí jsem použila tu mikinu, jinak by útok jeho slin schytala má dlaň.
Odestřela jsem malinké závěsy s květinovou tématikou. Výhled mi vyrazil dech. Právě jsme letěli těsně nad Sochou Krista. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Kroužili jsme chvíli kolem a letušky oznamovaly tu nádheru. Zanedlouho letadlo letělo níž a níž, až se podvozek dotknul země a my ladně přistáli.

"Co teď?"
"Teď pěšky," protáhla se, aby nasála čerstvý vzduch. Zírala jsem na ní nevěřícně. "A-Ale," koktala jsem.
"Já ti to říkala," mrkla na mě, ale já se rozběhla za odjíždějícím autem, které nás přivezlo sem. Z krásného brazilského velkoměsta až do pravěku. "Stůjte!" křičela jsem zplna hrdla, avšak byl už hodně daleko, než aby mě slyšel. Nebo ne? Beztak byl s Andy domluvený. Vařila se ve mně krev. "Co teď jako budeme dělat?"
"Teď pěšky," věnovala mi další zákeřný úsměv.
"Ale co můj kufr?"
"Ehm… cituji má slova… Víš, tam kam jedeme, opravdu nepotřebuješ tolik věcí. Spíše to neuneseš celou tu cestu." Poznamenala jízlivě "Tak vzhůru do oblak!" odhrnula několik obřích amazonských listů. Před námi se rozprostírala nádherná krajina plná hor. Jenom hor. Byl to úžasný pohled, který mě však děsil. Představa, že tohle musím absolvovat se 12titunovým zavazadlem je opravdu děsivá.
"A kam přesně?"
"Neboj," řehtala se "Měla by ses vidět," smála se opravdu od srdce, až jí tekly slzy, ale po mém vražedném pohledu si významně odkašlala "Chtěla jsem tě jen postrašit. Ta chajda, kde jsme bydlely, je jen pár set metrů odtud."
"Pár SET metrů? Co to znamená?" zamračila jsem se.
Chytla můj loket a spolu s kufrem mě táhla dopředu, až se zastavila na kraji. Musela natáhnout ruku dopředu, aby mě zachytila, jinak bych spadla dolů.
"Stačí jen sejít tam," ukázala prstem do propasti.
Páni. Ona si ze mě fakt střílí. "Chceš mě zabít?" poznamenala jsem při pohledu na asi 100kilometrovou propadlinu, která byla bohatě zásobena stromy. Vsadila bych se, že to vede až do pekla.
Jenom se zasmála "Pojď, ať jsme do tmy 'doma'."

"Zabiju tě," křičela jsem vyčerpáním po pár hodinách. Scházeli jsme dolů po okrajích, kde byla hezká cestička, jakoby ji tam někdo pro nás připravil. To však nic neměnilo na tom, že puchýře na nohou byl nyní můj nejmenší problém. Nad hlavou létali ptáci všech druhů, od malinkých drozdů, až po velké - něco, co neznám, ale vím, že kdyby si jeden z nich odlehčil, tak bych se klidně mohla utopit.
"Umřu!" plácla jsem sebou na nejbližší kámen.
"Ehm… Kerry," znechucením odstoupila a začala se smát. Než jsem stačila cokoliv říct, ukázala na mé rameno.
Z mého hrdla vyšel výkřik jako nikdy a nesl se celým… celou Brazílií nejspíš. Zvuk se krásně odrážel od hor i skal. "Pane Bože! Pane Bože!" vyskočila jsem "Sundej to! Sundej to ze mě!" skákala jsem dokola a nevěděla co dělat. Mé ruce létaly ve vzduchu sem a tam.
"Klid, klid. Už spadla," držela se za břicho.
Otočila jsem se na skálu za kamenem. "Fůj!" dala jsem ruku před pusu jak znechucením, tak proto, aby mi do ní nevletělo něco z hojné sbírky hmyzu. Taková všehochuť.

Po dalších dvou hodinách jsem málem vypustila duši. Při pohledu na zubožený kufr se mi hrnuly slzy do očí. Byla jsem opravdu hodně zoufalá.
"Neboj," chytla mě za ruku "Jsme tady," usmála se. Nechápu, jak může být v tak dobré náladě a kondici. Mávla rukou a před námi se objevilo malé údolí s chaloupkou uprostřed, kterému jsem předtím nevěnovala pozornost. Ale spíš to byla chaloupka z hororu, než jako z pohádky. To však nic neměnilo na tom, že jsem k ní vyrazila jako hladový lev, když zahlédne svou kořist.
Těsně před ní jsem se ale zastavila, protože váhání, jestli mám jít dovnitř, bylo velmi silné. "Neboj se furt," zasmála se Kerry a položila mi ruku na rameno "Mamka už nás čeká," pronesla po pohledu na kouř linoucí se z komína.
"Ale vždyť," chtěla jsem něco namítnout, ale ona už vběhla radostně dovnitř. Zvedla jsem jeden prst, protože mi to často pomáhá při přemýšlení "Jak ví, že sem jedeme? A nemá náhodou ten posttraumatický syndrom?" dokončila jsem svou myšlenku, i když mě už poslouchaly vážky bzučící mi nad hlavou. "Vážky? Tady je někde rybník? Hm, dnešek je plný překvapení," při vstupu dovnitř mi kufr přistál žuchnutím na podlaze "A bude hůř."





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hanička:D Hanička:D | 13. ledna 2013 v 16:02 | Reagovat

woooooooooooooooow!:-* je to nádherné,^^

2 Angie♥ Angie♥ | Web | 13. ledna 2013 v 16:41 | Reagovat

Promiň , teď jen rychle obíhám ,ale příště si určitě tvojí povídku ráda přečtu :)

3 N. N. | Web | 13. ledna 2013 v 17:17 | Reagovat

Wow, to je výborný, jako vždycky^^ Na jejím místě bych to asi nedala, táhnout kufr někam do propasti... Možná si to ale představuju moc šílený :D
A jako vždycky, strašně mě štve, že je to tak úžasně napsaný a já jsem po chvilce na konci... měla bys to psát delší :D

4 Sabí Sabí | Web | 13. ledna 2013 v 18:09 | Reagovat

Jako vždycky dokonalé:'):3333 ^^
zhltla jsem to hned:D:3♥ a pak zas čekat-.- na další díl:DDD to je k nevydržení!

5 TeSs TeSs | Web | 13. ledna 2013 v 19:41 | Reagovat

Hustýý :) Já chci taky umět takhle psát povídky jako ty :(

6 *Niki* *Niki* | 13. ledna 2013 v 19:43 | Reagovat

Wooow
Krásný :)

7 Carlos Carlos | Web | 14. ledna 2013 v 15:02 | Reagovat

je to úžasné.. :D člověk začne číst, nemůže přestat a chce další a další díl.. :D doufám, že brzo bude. :D chci taky umět takhle psát. :)

8 melissa-m melissa-m | 14. ledna 2013 v 18:34 | Reagovat

wow.. jediné co se ktomu dá řícct!! :)

9 Andy Andy | 14. ledna 2013 v 18:36 | Reagovat

Podle mě je tohle jeden z nejlepších dílů cos kdy napsala, máš můj velký obdiv :)

10 Bella Bella | Web | 14. ledna 2013 v 19:21 | Reagovat

Páni, přišlo mi to jako realita:-)

11 my-first-and-last-blog my-first-and-last-blog | 14. ledna 2013 v 20:59 | Reagovat

Jako vždycky to bylo úžasný!:3

12 Poppy Poppy | Web | 16. ledna 2013 v 19:04 | Reagovat

hezké :)

13 Katy chan ^^ (Katniss ^^) Katy chan ^^ (Katniss ^^) | 22. února 2013 v 14:38 | Reagovat

Tohle je... tohle je nádherná kapitola.
Anet já... musím se Ti omluvit. Tak jsi po mně chtěla, abych si to přečetla a já to furt odkládala. Teď nevím proč. Je to nádherná kapitola, hned jdu na další. Píšeš krásně a vždy to ukončíš tak, že se člověk těší, až bude děj pokračovat.
A děkuji za věnování, vážně jsem Tě nabudila? To jsem ráda... Příště mi musíš posílat virtuální facky, abych čtení tohoto příběhu nezanedbávala. :33k

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama