Každý konec je nový začátek

20. prosince 2012 v 23:49 | Papi |  Povídky
Když už je ten konec světa, tak mám pro vás povídku, věnovanou jednomu úžasnému blogu N. ^^

Koukám shora přes skleněnou podlahu. Pode mnou se rozprostírá… no vlastně nic. Jen voda a voda. Samá voda, která splývá s modrým nebem, takže ani nejde vidět, kde je vlastně mezi nimi hranice. Vlastně by to bylo celkem normální, jelikož právě letíme nad středozemním mořem, ale reproduktory mi jen dále potvrzovaly mou nejhorší noční můru "Dobré ráno posádko, právě bychom letěli nad souostrovím Baleáry. Za pár hodin dorazíme nad pohoří Alpy, kde vyzvedneme poslední přeživší."
Zaraduju se. Konečně se setkám s rodiči. Nejhorší na tom celém ale je, že vždy, když něco oznámí, tak je to jen "Bychom letěli, by byl pod námi…"
Ale abych vám to vysvětlila…


Byl pozdní večer, který s sebou nesl datum 20.12.2012. Obvykle bylo denní téma, jak v televizi, tak na internetu to, že se vědci zmýlili, že konec světa bude až za 4 roky. Člověk by si až řekl, že si to vymýšlejí jen proto, aby se mohlo o čem psát.
Seděla jsem zrovna za stolem a koukala z okna na to, jak nesněží. I přes tlustou zeď dovnitř táhlo nepřirozené teplo na to, že byl prosinec. Ale byla jsem až moc zaneprázdněna svými myšlenkami o blbostech, že jsme tomu nevěnovala pozornost.

Ten den mi ve škole řekli, že se vláda chystá po celém světě na 5 minut vypnout elektřinu, aby lidi postrašila. Mělo to být kolem 3 ráno, tak jsem se šla ještě vyspat, abych byla u toho, až se to stane.

No nic moc. Čekala jsem větší vzrůšo. Bylo to prostě obyčejné, jako když vypadne elektřina. Šla jsem si znova lehnout, ale uběhlo pár minut a něco mi začalo připadat divné. Jakoby se něco mělo stát, ale nestalo se. Nervózně jsem přecházela po místnosti a můj pohled zabloudil směrem k oknu.
Něco se děje.

"Teto!" křičela jsem na celý barák.
Zrovna nám totiž skončila škola a já na Vánoce přijela k tetě do ciziny. Rodiče by dorazili až den před Štědrým dnem. Alespoň tak jsme to dělali rok co rok.
Přiběhla rychlostí blesku a já jí vysvětlila mé obavy. Díky bohu, že je velmi pověrčivá, protože doma by se mi jen vysmáli.
Oblékly jsme se a zabalily nejdůležitější věci. Teta strčila klíče do zapalování a auto se spokojeně rozdrnčelo.

Zastavily jsme až před radnicí a vběhly dovnitř. Chtěla jsem říct, že v tuto ranní hodinu tu nejspíš nikdo nebude, ale dveře byly otevřené. Uvnitř bylo živo. Lidé běhali sem a tam a všude zněla francouzská slova, kterým jsme sotva rozuměla.
Bohužel se k nim přidala i teta, takže jsem byla docela nahraná. Chtěla jsem ji upozornit, že to celé byl můj nápad, ale nakonec to ani nebylo třeba. Odvedli mě chodbou do veliké tmavé místnosti se stolem, lampou a židlí. Když za mnou zavřeli dveře, tak jsem se posadila a čekala, až je zase otevřou.

Trvalo to celkem dlouho, ale pak se do místností nasáčkovalo víc lidí, než byla její kapacita.
Málem mi to vyrazilo dech. Přede mnou stál prezident Česka, Británie, Francie, Ruska, Číny a Ameriky.
Obama udělal dva kroky vpřed a posadil se na židli naproti mně. Jako ocásek ho následovaly čtyři z 15-ti bodyguardů.
Usmál se na mě a začal dlouhý proslov.

Né, že bych neuměla anglicky, ale tomuhle jsem opravdu nerozuměla. Naštěstí, když domluvil, přiskočila malá žena v kostýmku a vlasech sčesaných do drdolu.
"Pan prezident říká, že je velmi udiven, když tak mladá dívka jako ty, přišla sama na takovouhle věc. Nesmíš to ale nikomu říct. Nedokážeš si představit, jaká by vypukla na světě panika. Víme tohle už hodně dlouho, tak jsme udělali pár opatření. Naše výzkumné středisko nám už dodalo tři tucty letadlových lodí s maximální kapacitou 500 tisíc lidí na jednu loď. Ale nemůžeme zachránit všechny. Takže prosíme, abys to nikomu neříkala," chtěla jsem něco namítnout, ale ona mi potvrdila mé nehorší obavy "Naše laboratoř do konce stihne vyrobit už jen 2 lodě. Věř mi, že jsme to dokonale propočítali. Kdyby na palubu vešel jen jeden člověk navíc, tak bychom nemohli ani vzlétnout a nejspíš by loď ztroskotala. Takže můžeš si určit maximálně 10 osob, které chceš zachránit."
"To je málo. Chci celou svou rodinu, mé kamarády a jejich rodiny." Zavrčím.

"Myslím, že jsi to dostatečně nepochopila…" namítala.
"To vy jste to nepochopili!" Třískla jsem do stolu. Vařila se ve mně krev. Nevěděla jsem co dělat. Všichni si dělali z konce světa srandu, ale aby to byla pravda?
"Bydlím ve městě, které má 100 tisíc obyvatel. Zachráníte celé město, nebo za pár hodin uvidíte davové šílenství." Utekla jsem z místnosti.

Ani nevím kam, ale skončila jsem nejspíše v nějaké kůlně. Seděla jsem v naprosté tmě na zemi a brečela. Možná by bylo nejlepší, kdybych na to nepřišla, ale bylo to tak očividné… Má lampička ani po 5ti minutách nezačala svítit. Z chodníku se vypařila během půl hodiny kaluž. Všude bylo vedro… Myslím, že se jim to vymklo z rukou a teď o tom mám rozhodovat já? Jak mám vědět koho zachránit. Nejraději všechny. Mám nyní takovou moc, o které se mi ani nesnilo. Ale je mi teprve 15. Jak můžu rozhodovat o něčem takovém?
Je mi jasné, že nemůžu zachránit více lidí než je moje město. Vím to. I oni to ví. Vyšlo by to nastejno, jako kdybych to všem pověděla. Ale co kdybych to opravdu řekla? Nebylo by to lepší? Nebo spíše horší… Je mi to jasné. Nyní vyčlení pár skupin lidí. No spíše pár velkých skupin lidí a dost jich zachrání, ale kdyby to všichni věděli, tak by všichni chtěli zachránit a to prostě nejde… Věřím, že to udělají rozumně. Věřím, že vyberou správně… Ale co je vlastně správné? Každý si zaslouží žít…

Z očí mi vytékaly dlouhé pramínky slz. Bylo toho na mě moc, chtěla jsem na chvíli vypnout. Odejít. Zmizet. Nevědět o ničem.
Udělala jsem alespoň jednu správnou věc. Vzala jsem papír a tužku a začala psát. Psát seznam osob, které díky mě přežijí. Stačí jen napsat jedno jméno a ten člověk bude žít dále.



Stojím na skleněné podlaze a vzpomínám na mé rodné město, které se mi bortí pod nohama, ale díky mě je tolik lidí živých. Zavírám oči a vidím obrovskou vlnu, která smetla domy, jako kdyby byly z karet. Budova padala na budovu. Nakonec voda dokázala i to, že se naše poddolované město sesunulo a… prostě spadlo. A já tam jen tak stála a dívala se, jak mi domov mizí v oceánu. Už není kam se vrátit.

Letadlovou lodí se rozezněl alarm, který ohlašoval, že jsme konečně tady. Nemůžu se dočkat, až konečně uvidím svou rodinu.
Kolem mě probíhá plno cvičených mužů ve skafandrech. Spouští se po lanech dolů a poté spouští i velikou klec, kterou nahoru vynášejí osoby po čtyřech.

To zase bude trvat, odfrknu si při pohledu dolů. Pod námi stojí houf malých teček, co budou nejspíše lidé. Stojí na nejvyšší hoře Evropy, která ale nyní vypadá jako malinkatý kopeček obklopený nekonečnou vodou.

Poslušně jsem sledovala všechny vystupující z výtahu. Jakmile přijel 3. výtah, můj zrak zpozoroval něco, nebo spíše někoho. Stál tam. V celé své kráse, akorát byl trochu dobitý, ale kdo dneska není, že?
I když přijela moje rodina čtvrtou várkou, stále jsem na něho zírala. Josh Hutcherson seděl v koutě přikrytý dekou, celý promrzlý. Nemohla jsem z něj spustit zrak. Byl tak dokonalý, dokonce i více, než v mých nejtajnějších snech. Nakonec se naše pohledy setkaly a já věděla, že se začíná psát nová kapitola mého života.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Věříš na konec světa?

Ano
Ne

Komentáře

1 r3d3yes r3d3yes | E-mail | Web | 20. prosince 2012 v 23:55 | Reagovat

luxus

2 Andy Andy | 21. prosince 2012 v 8:35 | Reagovat

Tý holce to závidím, Joshe Hutchersona bych chtěla poznat, moc moc moc :)
A pěkná povídka, dneska stejně višchni umřeme :D

3 N. N. | 21. prosince 2012 v 11:30 | Reagovat

Je to úžasný!!! Prostě skvělý! Fakt se ti to hodně povedlo, samozřejmě jako ostatní povídky. A díky moc :))

4 MoniQue tvoje ♥Affinka♥ MoniQue tvoje ♥Affinka♥ | Web | 21. prosince 2012 v 12:18 | Reagovat

já na konec věta vůbec nevěřím ,stejně se nic nestane xD a ta povídka je zajímavá, ale začala jsem přemýšlet koho bych já zachránila, kdybych měla vybrat jen 10 lidí, bylo by to něco strašného se rozhodovat =( a ten konec je romantický =)

5 Celene Celene | Web | 21. prosince 2012 v 12:27 | Reagovat

někde jsem četla, že konec světa je jen pěkně promyšlený marketingový tah :D

6 Bella Bella | Web | 21. prosince 2012 v 13:12 | Reagovat

Konec světa???Můj tatka řiká že Mayům se ten kalendář nechtěl dělat a ted je z toho takoví drama!!!

7 A. A. | Web | 21. prosince 2012 v 16:04 | Reagovat

Bohužel si tě budu muset smazat z affs, protože si se neohlásila.. Jestli by si se jím někdy chtěla stát znovu, stačí napsat:3

8 A. A. | Web | 21. prosince 2012 v 17:40 | Reagovat

Právě tebe sem si všimla, tak mi to bylo divný:D Dávám tě zpátky (y)

9 Angie♥ Angie♥ | Web | 21. prosince 2012 v 17:44 | Reagovat

Konec světa určitě jednou  přijde,neví se kdy,ale jednou jo

10 r3d3yes r3d3yes | E-mail | Web | 21. prosince 2012 v 17:51 | Reagovat

tobě taky (:

11 TeSs =) TeSs =) | Web | 21. prosince 2012 v 19:42 | Reagovat

Jéé to je krásný jako všechny tvé povídky ;)

12 *Evush* *Evush* | Web | 21. prosince 2012 v 20:47 | Reagovat

Wow, je to úplne úžasné! :))

13 my-world-k my-world-k | 21. prosince 2012 v 22:27 | Reagovat

Wow!

14 Poppy Poppy | Web | 22. prosince 2012 v 3:55 | Reagovat

Její blog mám ráda. A nějak ses nám rozepsala. :D Jinak si to přečtu až ráno nebo spíš odpoledne. :D Jdu už konečně spát. :D

15 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 22. prosince 2012 v 8:50 | Reagovat

proboha:OO to je nádherné!!♥

16 blog-by-smiile blog-by-smiile | Web | 22. prosince 2012 v 10:00 | Reagovat

To je vážně krásný příběh :)

17 Becky-Lou Beatdown Becky-Lou Beatdown | Web | 22. prosince 2012 v 10:49 | Reagovat

wow píšeš opravdu krásně :)

18 Hanna Hanna | Web | 22. prosince 2012 v 11:56 | Reagovat

nádherné!

19 Sabí Sabí | Web | 22. prosince 2012 v 13:51 | Reagovat

jéééééééé,to je naprosto dokonalé,až se mi chtělo brečet, nikdy bych nechtěla,aby se mi tohle stalo ! píšeš víc než dokonale.

20 Poppy Poppy | Web | 23. prosince 2012 v 15:36 | Reagovat

přečetla a je to krísné ♥

21 Poppy Poppy | Web | 23. prosince 2012 v 15:36 | Reagovat

krásné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama