Holubí pověra

10. prosince 2012 v 17:51 | Papi |  Pan Nikdo
Zdravím,
Rozhodla jsem se napsat povídku podle filmu Pan Nikdo. Tady máte takový úvod;)


Stejně jako většina živých tvorů si holub rychle osvojí mačkání páčky na panelu v místnosti. Pokud ale nastavíme otevírání na každých 20 sekund, holub se začne divit. Co jsem provedl, že si tohle zasloužím? Pokud v této chvíli začne mávat křídly a bude pokračovat v mávání, je přesvědčen, že toho bude mít rozhodný vliv na to, co se stane. Tento jen nazýváme "Holubí pověra."

Ležím a jediná myšlenka, která se mi honí hlavou je: Co jsem provedl, že si tohle zasloužím? Podle studené podložky usuzuji, že nejspíš ležím na kovovém stole. Snažím se otevřít oči, nebo se jen trochu pohnout, ale nejde to. Zjišťuji, že ani nedýchám, ale nijak mi to nevadí. Přistupuje ke mně jakýsi muž v bílém plášti, zvedá prostěradlo, které mám přehozené přes tělo a přehazuje mi ho i přes obličej. Chytne stůl, na němž ležím, zajede s ním do nějaké komory a zavře za mnou dveře.
Konečně se mi daří otevřít oči, ale chvíli vidím jen černo. Pořád se nedokážu nadechnout, ale nyní se začínám i dusit. Silně propadám panice. Vodu prozařují paprsky vody a já si opravdu uvědomuji, kde to jsem. Ze všech sil bouchám do okna a snažím se jej rozbít. Gravitační síla mě táhne hlouběji a z pusy mi utíká poslední dávka kyslíku. Bráním se ze všech sil. Snažím se vyplavat nahoru a nadechnout se.
Konečně se mi do úst dostává kyslík. Lapám po dechu, když se vynořuji z vany. Zmateně se dívám na sebe. Pak se ale zarážím, když mi něco dojde. Pomalu zvedám oči a naproti mně stojí muž v bílé košili s kravatou. Pomalu zvedá ruku a s tváří bez sebemenší známky lítosti vystřelí.
Slyším pípání a vidím blikající světla. Přede mnou je obrovské okno, ve kterém vidím pár meteoritů řítících se přímo na nás.

"Jak jste se měl od posledně, co jsme se neviděli?" Ozývá se někde blízko mě.
Sundávám roztřesenou ruku z obličeje a pomalu zvedám zrak. Přede mnou sedí jakýsi chlap v bílém obleku. Je plešatý, ale to by nebylo to nejdivnější. Ani to, že kolem něho lítá cosi, co vypadá jako stříbrná zlatonka. Nejdivnější je to, že má celý obličej i ruce potetované. Dalo by se říct, že na těle má víc potetované kůže, než té obyčejné.
"Znám vás?"
"Vídáme se každý týden." Odpovídá s úsměvem.
Zamračím se. To bych si ho pamatoval. Lže! Beztak jsem u psychiatra! Jenom mě ládují prášky. Musím ihned pryč. Zmateně se rozhlížím kolem. Je to velká bílá místnost. Její jednu stěnu tvoří televize tak velká, že by se dalo říct, že je to okno. Možná bych i vstal, kdybych nebyl tak unavený. Už jenom tyto myšlenky jsou tak vysilující.
"Jsem doktor Feldheim." Říká s úsměvem, jakoby doufal, že když mi řekne jméno, tak si na něho vzpomenu "A kdo jste vy?"
"Nikdo." Odpovídám automaticky "Nemo Nikdo."
"To je neobvyklé jméno, nemyslíte?"
Co je mu vůbec po tom, jaké mám jméno? Jsem naštvaný, ale na to, abych to dal najevo, jsem moc unavený.
"Občas mi říkají pan FUČ." Zasměju se.
"Kdo?"
"F-U-Č" hláskuju. "Paměť úplně fuč." Místností se rozlévá můj chraplavý smích.
"Jaká byla má první otázka?" vytrhne mě z radosti z mého vtipu.
Zamyslím se, ale nejde to. Co se to semnou děje? Mám mozek moc otupělí, než abych mohl myslet. Rozhlížím se kolem, jako bych hledal odpověď na zdi "Nevím."
"Víte, kolik je vám let?"
Tohle je lehké. Kdo by si to nepamatoval.
"Je mi 34." Říkám přesvědčeně "Narodil jsem se v roce 1975."
"Nevadilo by vám, kdybych se povídal na vaše ruce? Nemusíte, pokud nechcete."
Tahle otázka mě trochu zarazila. Pomalu sklopím zrak a dívám se na své roztřesené ruce. Jsou plné vystouplých žil a vrásčité kůže. Nechápavě zvedám obličej.
"Před vámi je zrcadlo."
Otočím hlavu a jedním okem zírám do zrcátka. Vidím úplně cizí tvář. Na hlavě mám sotva pár šedivých vlasů a pytle pod očima. Obličej vypadá stejně jako ruce, plné jaterních skvrn a známek stáří.
"Ne, já…" Začínám se celý třást a lapám po dechu.
"Jaký se píše rok?" Ptá se doktor klidně.
"2009," říkám "Je mi 34. Narodil jsem se 9. února 1975." Začínám být vážně rozzlobený. Co je tohle za špatný vtip!
"Pak tuším, máte dneska narozeniny." Usměje se a přisune ke mně noviny, které leží na stole.
Opatrně je zvedám do ruky. Úplně nahoře je velkým napsáno NNY Times. Vedle toho je datum, které mě zaráží.
"Sobota, 9.února 2092." Opakuji tiše.
"Poslední smrtelník se dožije 118 roků," čtu hlavní titulek, pod kterým se rozprostírá fotka muže ze zrcadla. Vlastně to není fotka. Je to jako krátké video, které někdo vložil na papír.
"Je mi 34," opakuju zděšeně "Je mi 34."
"Musím se probudit!" začínám šílet "Musím se probudit!" řevem mi až lítají sliny z pusy.
"Musím se probudit!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N. N. | 10. prosince 2012 v 18:57 | Reagovat

Wow! To je skvělý! A konečně nějaká povídka :)

2 TeSs =) TeSs =) | Web | 10. prosince 2012 v 19:11 | Reagovat

Hustýý =) Fakt pěkný ;)

3 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 10. prosince 2012 v 19:48 | Reagovat

woooow, ten název... ta povídka!! :OOOO
Wowo... úúplně jsem se do toho azčetla.. a ani jsem nezjistila že je konec...četla bych něco dál.... musím říct... že je to fákt hustý ! :OOOOO to je užasný !!! :OO)

4 Step* Step* | Web | 10. prosince 2012 v 20:25 | Reagovat

Woooooooooooooooooooooooooow!
ic lepšího tu povídku nedá vystihnot.

5 Sabí Sabí | Web | 10. prosince 2012 v 21:38 | Reagovat

jééééééééé to je úžasné, jinak ten nadpis ,ňůůůůůůch ♥ :333333 píšeš úžasně,přečetla jsem si to jedním dechem ^^:3

6 Poppy W. Poppy W. | Web | 10. prosince 2012 v 22:30 | Reagovat

krásný to máš :)

7 Angie♥ Angie♥ | Web | 11. prosince 2012 v 14:08 | Reagovat

Zajímavé,úplně jak z hororu ;)

8 Bella Bella | Web | 11. prosince 2012 v 15:09 | Reagovat

Páni
Holubí pověra zajímaví název

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama