Naděje

17. listopadu 2012 v 9:34 | Papi |  Splněný sen
Předchozí díly můžete najít ZDE.

Kapky deště mi pomalu začínaly dopadat do vlasů. Rychle se jejich počet zvětšoval a mísil se se slzami na mé tváři.
Položila jsem nehybné tělo do mokré trávy. Přiložila jsem dva prsty na její oči a zavřela je. Políbila jsem ji na ledové čelo a pohladila po vlasech.

Venku lilo jako z konve. Prudký déšť zahnal všechny do úkrytu, kde se snažili rozdělat malý ohýnek. Mě to ovšem neodradilo. Vstala jsem a přiskákala k nejbližšímu keři. Byl celý zarostlý květy. Jeden jsem utrhla. Šlo to dost ztuha, protože všechno rostlinstvo kolem bylo zmrzlé od začínající zimy.
Vytáhla jsem kapesní nožík, který mi dal kdysi dědeček. S jeho pomocí jsem získala další 3 květy.

Klekla jsem si vedle ní a jeden jí zapíchla do vlasů. Bílá barva nádherně zářila na tmavých vlasech a zároveň splývala s bledou kůží. Vznikl nádherný kontrast, ve kterém vypadala jako anděl. Byla tak nádherná. Vůbec jsem si ji tak nepamatovala.
Chytla jsem zip bundy a pomalu ho zapínala. Zbývající 3 květy jsem jí dala do ruky, které jsem položila na hruď. Vypadala jako Sněhurka.

Ale najednou jsem se zarazila. Od kdy má Anny ráda zelenou barvu? Věděla jsem, že ji přímo nesnáší, tím pádem mi nešlo na rozum, že si nalakovala nehty zeleně. To bych si přeci všimla už dříve ne?

Zamračila jsem se a nehty si důkladně prohlížela. Nejspíš jsem barvoslepá, protože jiné vysvětlení nevidím.

Najednou jsem si všimla bílé vyčuhující věci z její kapsy. Šáhla jsem do ní a vytáhla papírek. Rozložila jsem ho a začala číst.

Ahoj,
pokud tohle čteš, tak jsem velmi rád, že to ještě déšť nezničil natolik, že by se to rozpilo. Potěšila jsi mě, že si to našla tak brzy. Málokdo by si všimnul, že tělo tvé kamarádky je kamufláž. Ve druhé kapse najdeš podrobnou mapku, kde ji můžeš najít opravdovou. Je živá a zdravá. Neměj strach, má se u nás dobře.
I.G.P.
PS: Být tebou, tak si pospíším, než mí psi dostanou hlad.

Byla jsem zmatená. Dopis jsem si přečetla ještě 3x. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Roztřepenou rukou jsem sáhla do levé kapsy a zděšeně jsem vytáhla onu zmíněnou mapku.
Že by opravdu tohle nebyla Anny? Vždyť má její tvář.
Moment!
Vzpomněla jsem si na jeden film, co jsem viděla. Odepnula jsem jí pomalu bundu a šáhla na krk. Prsty jsem sjížděla níž, až jsem konečně narazila na to, co jsem chtěla.

Málem jsem vyjekla hrůzou. Jak jsem jen mohla skočit na tak bizardní trik. Mělo by mi být hned jasné, že to není Anny.
V záchvatu zuřivosti jsem mrtvole masku strhla.

"Francesco!" vyběhla jedna stará dáma z úkrytu přímo k nám. Poklekla a dala se do sténání.
Raději jsem od nich odstoupila. Masku obličeje jsem zahodila na zem a vyrazila kupředu.

Popadla jsem nejbližší bundu, abych zakryla mapu, která by mohla promoknout. S odchodem jsem neotálela. Ani tehdy, když na mě Hans volal, že je to nebezpečné.

Myslela jsem, že umřu. Vyšla jsem první prudký kopec a zadýchala jsem se na tolik, že jsem málem dostala infarkt. Musela jsem se opřít o strom, abych nabrala trochu dech. Rozepnula jsem si bundu, protože jsem se dusila. Ještě ke všemu mě má sportovní podprsenka stahovala, takže jsem měla co dělat, abych se opět dostala do formy.

Zanedlouho jsem se dostala k malé mýtině. Všude bylo bílo. Sníh pokrýval jak trávu, tak všechny stromy a keře. Nikde žádné stopy, ani po zvěři. Kolem mě byly jen kopce. Byla to nekonečná cesta.

Sundala jsem si bundu, protože pršet přestalo už dávno. Upřímně, jako navigace bych se neuživila. Neumím najít ani Sněžku v atlase, natož se řídit podle čmáranic. Ale usoudila jsem, že když přejdu kopec, který byl přímo přede mnou, dostanu se konečně ke skalám, kde by měla být jeskyně, která je označena velkým X.

Povzdychla jsem si a vyrazila jsem. Byla jsem na tolik vyčerpaná. Noha mě bolela víc, než kdy předtím. Ale teď jsem to nemohla vzdát. Byla jsem tak blízko.
"Anny mě teď potřebuje." Opakovala jsem si, abych vydržela.

Vyškrábala jsem se nahoru a opravdu. Přede mnou se rozprostírala nádherná skála. Byla tak vysoká, že jsem ani neviděla, kde končí. Částečně taky proto, že byla celkem dost velká mlha. Slyšela jsem jen štěbetání ptáčků, kteří museli mít nahoře hnízdo.

Dotkla jsem se jí.
Skála byla tak hladká, že jediný pokus vylézt nahoru by nemusel dopadnout nejlíp. Matka příroda to nejspíš viděla taky tak a jeskyni vytvořila dole.
Vešla jsem dovnitř. Byla tam tma, jako v pytli. Ale na konci jsem viděla malé červené světlo. Jako zkušená výletnice jsem vytáhla mobil, abych si posvítila. Bohužel byl na padrť.
Povzdychla jsem si. Jestli se odsud dostanu, tak mě naši za tohle zabijí. Ten mobil stál nejmíň majlant.

Prodírala jsem se naprostou tmou. Postupovala jsem velice pomalu a opatrně, kdyby náhodou byla někde nastražená past.
Měla jsem pravdu. Past tam opravdu byla. Nemohla jsem včas zareagovat a uskočit. Ani jsem se nenadála a už jsem visela v síti hlavou dolů.
Ozvaly se kroky, hlasy a smích.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Aq/we--lowe-1d.blog.cz Aq/we--lowe-1d.blog.cz | Web | 17. listopadu 2012 v 10:49 | Reagovat

Nádherně píšeš!! :))) moc se mi ten příběh libí umíš dobře volit slova ;)

2 tracy12 tracy12 | Web | 17. listopadu 2012 v 16:06 | Reagovat

Nádherný

3 terky-life / TeSs terky-life / TeSs | Web | 17. listopadu 2012 v 16:12 | Reagovat

Dokoš =)

4 Hanna Hanna | 17. listopadu 2012 v 16:14 | Reagovat

užas!:O

5 Step* Step* | Web | 17. listopadu 2012 v 17:25 | Reagovat

KRÁSNÉ!

6 Corinne Corinne | 17. listopadu 2012 v 17:32 | Reagovat

spam :´´(

7 Miss Lentilka Miss Lentilka | Web | 17. listopadu 2012 v 18:51 | Reagovat

Užasné uplně se mi při čtení tajil dech!

8 Bella Bella | Web | 18. listopadu 2012 v 9:26 | Reagovat

Dobrý

9 N. N. | Web | 18. listopadu 2012 v 17:25 | Reagovat

Je to úžasné! Já nechápu, jak to můžeš všechno vymyslet. Jsi fakt borec ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama