Splněný sen

7. října 2012 v 17:21 | Papi |  Splněný sen
Ahoj, slíbila jsem kamarádce, že ji napíšu něco, co se bude týkat jejího idola- Sebastiana Vettela:D. Tak ať se líbí:).

Otevřela jsem oči a zívla si. Rozhrnutými závěsy jsem venku za oknem viděla zářící hvězdy a občas jsem mezi stromy zahlédla jasně svítící měsíc. Hodinky mi oznamovaly, že je 5 hodin ráno. Za chvíli se bude rozednívat, tak je načase, abych vzbudila mou spolu sedící. Opírala se mi o levou ruku, kterou jsem pod její váhou už ani necítila.
Najednou náš autobus zajet k benzínové pumpě a všechny ostatní probudilo světlo. Zakryli jsme si oči před prudkým zářením a poslouchali pokyny. Jakmile jsme vylezli, utíkali jsme co nejrychleji k záchodům, abychom neumrzli. Cestou jsme sledovala maďarské nápisy, které nejspíš hlásily nějakou obrovskou slevu.
Za 10 minut jsme se všichni sešli u autobusu. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem dalších 39 lidí v mém věku. Jsou to mí spolužáci mířící na školní výlet do Budapeště.
V autobuse jsme si sedli na svá místa. Kamarádka po mé levici otevřela sáček s jídlem a bavila se s někým před námi. Já jsem ale zavřela oči a přemýšlela. Před 2 týdny se jen pár kilometrů ode mě jela Velká Cena Maďarska. Před pár dny byl jen pár kilometrů ode mě ten nejkrásnější muž planety -Sebastian Vettel. Teď už je ale bohužel pryč. Určitě se rozvaluje v jedné ze svých vil.

Jakmile jsme se ubytovali, vyrazili jsme na obhlídku města. Užívali jsme si památky a pokřikovali jsme na lidi, kteří nám nerozuměli.
Už se začínalo stmívat, když jsme se rozhodli, že si zajdeme do KFC.
Někdo přede mnou si objednával hranolky a colu. Když přišla řada na mě, zjistila jsem, že jsem si zapomněla v autobuse peněženku, a tak jsem se naštvaně pro ni vydala.
Vyšla jsem ven a zabočila za rok, potom pokračovala rovně podél stěny. Najednou se ozvala rána a cosi mě praštilo do hlavy. Dveře od záchodu.
Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ležím na zemi. Chytla jsem se za hlavu a zjistila jsem, že se nade mnou sklání nějaký chlap v černé kšiltovce a taky měl kapuci na hlavě a brýle.
Otevřela jsem pusu a chystala jsem se křičet. Rychle mi přiložil ruku na pusu a zašeptal "Be Quiet, Please."
Zděšeně jsem nadzvedla jedno obočí a přikrčila jsem oči, protože mi do nich začal padat déšť. Cítila jsem, jak mi po čele tečou kapky vody, ale později mi došlo, že je to krev. Strčil ruku do kapsy a vytáhl kapesník a přiložil mi ho na čelo. Potom mě zvednul do náruče a odnášel mě do své dodávky, jako bych byla lehká, jako pírko.
Položil mě na místo spolujezdce a nastartoval. Protestovala jsem a snažila jsem se mu vysvětlit, že nikam jet nesmím, že mě budou hledat. On však jen dodal "Sorry. It will be ok. We go to the hospital."
Cesta uběhla rychle, když jsem se snažila zformulovat normální anglickou větu. Nakonec se mi podařilo jen "I must go back!" Tohle jsem opakovala pořád dokola, ale vypadalo to, že ho to ani nezajímá. Moc se mi točila hlava, než abych se pokoušela vyskočit z auta za jízdy tak, jak to vidím ve filmech.

Zastavil na parkovišti a ladně vyskočil z auta. Obešel ho a otevřel mi. Podepřel mě, abych mohla vystoupit.
V ordinaci mě položil na lehátko a během chvilky se u mě objevil doktor. Začal si povídat s mým únoscem a já jsem pochytila jen opravdu málo z jejich konverzace. Ale vypadalo to, že se opravdu dobře znají.
Přistoupil ke mně a začal mě vyšetřovat. Mezitím jsem si pořádně prohlížela muže v kapuci. V ordinaci začalo být neúnosné horko. Přibližně za 5 minut si sundal brýle a nadzvedl čepici, aby si utřel pot z čela. Sundal si kapuci a já mu poprvé za tu dobu viděla do obličeje.

Málem se mi zastavilo srdce. Kdybych se v tu chvíli viděla, nejspíš bych dostala záchvat smíchu. Upřímně člověk se zavázanou hlavou a otevřenou pusou dokořán působí velmi směšně.

Stál tam. S jeho nádhernými vlasy, postavou, obličejem a vlastně vším. Byl dokonalý. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Viděla jsem jeho zářivé oči, které se vpíjely do mých. Nebyla jsem schopná slova. Nakonec jsem vykoktala "T-t-ty…" pak mi ale došlo, že mi nejspíš nerozumí, a tak jsem si snažila vzpomenout na hodiny angličtiny.
"You are… S-S-Sebastian Vettel?"
Místo odpovědi se jenom usmál a já věděla, že to znamená ano.
Po vyšetření mi pomohl vstát a zamířili jsme k jeho autu. Po celou dobu jsem z něho nemohla spustit oči.
V dodávce si mě prohlídl a začal něco říkat anglicky. Když se asi po 3 minutách v půlce věty zastavil, tak mu nejspíš došlo, že angličtina není má silná stránka. Tím pádem se jen usmál a zavezl nás k jedné obrovské vile. Zastavil a otevřel mi dveře "Welcome."

Otevřela se přede mnou obrovská místnost. Zářivé koberce. Zdobené lustry. Plakáty Formule 1 a obrazy Sebastiana.
Zavedl mě do kuchyně a začal míchat drink. Mlčky jsme popíjeli a přitom se dívali na sebe. Po chvilce jsme vytáhla z kapsy jeho fotku a naznačila mu, že ji chci podepsat. Až potom jsem si uvědomila, jak trapné muselo být, že nosím jeho fotku v kapse. Vzal si fix a začal psát i věnování. Poté co mi ho předal, jsem usoudila, že si to nejspíš přeložím až doma. Teď jsem až opravdu zjistila, jak může být angličtina důležitá.

Zvedla jsem se a zaťukala na hodinky, abych mu naznačila, že bych se opravdu už měla vrátit. Podívala jsem se z okna, už se svítalo. I když mi to rvalo srdce, musela jsem vyjít z jednoho z jeho domů. Chytl mě za rameno a vytáhl z mojí kapsy mobil, natáhl ruku "Smile" řekl a vyfotil nás. Zasunul mi mobil zpátky do kapsy a pohladil mě po vlasech.
"You are so cute. I like you." Řekl a usmál se. Zastrčil mi vlasy za ucho a políbil mě na čelo. V tu chvíli jsem si připadala, jako ve snu. Posadila jsem se do auta a vyjeli jsme. Přála jsem si, ať tohle nikdy neskončí.

Bohužel už jsme se blížili k naší chatě. Zřejmě si ani nikdo nevšimnul, že chybím. Jak milé.
Zastavil a já na něho naposled pohlédla. Tenhle pohled jsem si chtěla zapamatovat na věky. Usmál se a vpíjel se do mě svýma neuvěřitelnýma očima. Chytl mě opatrně za bradu a jemně políbil, až se mi zatočila hlava. Málem jsem se rozbrečela štěstím, ale taky smutkem, že tohle už končí. Otevřel mi dveře a já vystoupila.
Za chvíli už jsem sledovala, jak mizí v dálce. Chvíli jsem tam jen tak stála a znovu a znovu si to všechno promítala…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ta ktere to pises :D ta ktere to pises :D | 8. října 2012 v 15:35 | Reagovat

to je kráásné!chci pokacování! :******* jsi úžasná :***♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama