Princezna ze zámku

14. října 2012 v 21:26 | Papi |  Splněný sen

"Prosím, pořádně se připoutejte, za malou chvíli přistáváme." Ozvalo se z reproduktoru. Všichni se podívali z okna, aby zahlédli krásné město, které se rozprostíralo pod námi. Letadlo se začalo pomalu snášet dolů, až se mi z toho udělalo nevolno a musela jsem začít zhluboka dýchat, abych to tady nezašpinila.

Před východem z letiště stálo obrovité parkoviště. Možná jsme ještě ani neviděla tolik aut pohromadě. Rozhlédly jsme se kolem a přemýšlely, které auto asi přijelo pro nás. Asi po 15 minutách jsme začaly být nervózní a bylo nám celkem trapně. Když najednou mě někdo chytnul za rameno. Leknutím jsem vyskočila a otočila jsem se. Stát tam chlap v černém saku. Začal na nás něco mluvit německy. Jelikož v němčině vynikám stejně jako v angličtině, tak jsem jen doufala, že budu mít nějakého osobního překladatele.
Když viděl, že naše jazykové dovednosti jsou mizerné, zasmál se "Vy jste teda dobré, vydat se do cizí země beze znalosti jejího národního jazyka. Doufám, že s sebou máte alespoň nějaké slovníky."
"No, to určitě nemáme."
Povzdechl si "pojďte semnou do auta, zavezu vás do hotelu, který je hned vedle závodního okruhu. Vašeho otce se ale musí držet štěstěna, nemyslíte? Když hned na poprvé vyhrát v rádiu tyhle lístky s ubytováním v čtyřhvězdičkovém hotelu zdarma. A vy taky musíte být velmi šťastné dítě. To já když jsem byl malý můj otec…"
Tenhle jeho monolog začínal být už přespříliš nudný, tak jsem si nenápadně nasadila sluchátka do uší a kamarádka udělala totéž. Občas jsme přikývly, aby to vypadalo, že posloucháme jeho životní příběh. Občas mi připadalo, že se za chvíli už rozbrečí.

Když zastavil na parkovišti před hotelem, byla jsem ráda, že tuhle cestu máme už za sebou.
Otevřela jsem dveře auta a rozhlédla jsem se kolem. Přede mnou stála nádherná vysoká budova. U dveří stáli dva zaměstnanci hotelu. Jeden z nich vítal lidi přicházející do hotelu, zatímco ten druhý se jich ptal, jestli nepotřebují pomoci s kufry.

Chlapík, který nás sem přivezl, otevřel kufr a zapískal. Hned k němu přiběhli dva celkem mladí kluci, kteří tu nejspíš byli na brigádě. Trochu jsem je litovala, když jsem sledovala, jak se snaží zvednout naše ultra těžké kufry. Zatímco Anny jen na ně pořvávala, aby je nepoškodili. Musela jsem se tomu zasmát.

Při vchodu do vstupní haly se mi málem zastavilo srdce. Ze stropu vysel zdobený skleněný lustr, podlahu lemovaly červené koberce, které ladily s rudými růžemi v mramorových vázách na stolech z mahagonu. Na zdech vysely obrazy, které znázorňovaly jakési krajiny, obvykle se zapadajícím sluncem. Uprostřed haly bylo obrovské schodiště, které nás mohlo zavést nahoru do pokojů. Kolem schodů bylo obrovské zábradlí s vyrytými motivy ptáků na větvích.
Po pravé straně stála recepce. Chlap za ní byl, jako všichni ostatní pracovníci, sladěný do červeno-černé.
Přišli jsme k němu blíž.
"Dobrý den, srdečně vás vítáme v našem hotelu. Prosím zapište se tady do téhle knihy a tady poté máte klíče. Kdybyste něco potřebovali, cokoliv, stačí na pokoji zazvonit na jedničku, a ihned k vám někoho pošleme."

Spokojeně jsme se vydali do našeho apartmá. Už když jsem stála ve dveří, bylo vidět, že tohle je pokoj snů. Radostí jsme s Anny začaly skákat na posteli. Za chvíli nás ale přerušili ti dva brigádníci, co nám nesli kufry. Zeptali se, kam se mají postavit. Poté, co jsme jim řekli, ať je položí k posteli, nastala trapná chvíle ticha. Až po chvíli jsme si uvědomily, že ti kluci po nás chtějí dýško. Nechala jsem to na kamarádce a šla jsem se podívat z balkónu. Měli pravdu, hned z okna šla vidět obrovitá závodní trať, ve které zítra budeme sledovat závod!

Po chvíli představ jsem se vrátila do pokoje a viděla jsem Anny s jedním brigádníkem, jak se líbají. Naštváním mi začalo tikat jedno oko. "Co to má jako být?" zařvala jsem.
Leknutím se od sebe odtrhli a brigádník v mžiku zmizel.
Povzdychla jsem si a lehly jsme si na postel. Mezitím mi vyprávěla, jak je úžasný, a že by si s ním mohla založit rodinu. Tohle jí bylo podobné. Vždycky, když jsme někam jely, hned tam někoho nabalila. Ale dala jsem si slib, že na ní dohlídnu, aby se nechovala, jako děvka.

Šly jsme se osprchovat a vyrazily jsme na večeři, která se podávala v našem hotelu. Měly jsme na sobě nádherné blýskavé šaty a boty na podpatku. S kabelkou v ruce jsme procházely hotelem, jako nějaké královny, a všichni na nás mohli oči nechat.

Když jsme dorazily do jídelny, srdečně jsme se tomu zasmály. Usadily jsme se ke stolu, který byl rezervovaný přímo pro nás. Na stůl nám přinášeli jídla všech druhů. Počínaje předkrmu v podobě žabích stehýnek, až po čokoládový dezert.
Během hostiny jsem si všimla, že onen brigádník se snaží chodit k nám co nejčastěji. Jak ubohé, pomyslela jsem si. Ale Anny si to zřejmě nemyslela, nejspíš ji to připadalo až milé.

Po jídle jsme se odkutálely na pokoj. Byly jsme nacpané, až k prasknutí. Už jsme se chodbami nenesly jako princezny, ale valily jsme se jako dva obří hrášky. Alespoň jsme nebyly tak zelené.

Ráno jsme se probudily do krásného dne. Venku zářilo sluníčko. Skvělý den pro Velkou Cenu Německa.

Na snídani jsme to už nepřeháněly tolik, jako večer. Nerady bychom se tam pozvracely. Co by si pak Vettel o mě pomyslel, napadlo mě. Potom jsem si vzpomněla. No vlastně, Však on tady bude!

Rychle jsem se utíkala převlíknout do celkem slušného ohozu. Potom jsem táhla kamarádku před stadion. Nechápala, proč tady musíme být už 2 a půl hodiny předem. Nechápala mou lásku k Sebastianovi.

Vytáhla fotoaparát a začala fotit všechno, co viděla. Po chvíli mě to přestalo bavit, a navíc se zde už shromažďovali lidé. Mé původ nadšení tím čekáním vyprchalo. Oznámila jsem ji, že se jdu trochu projít, protože už mě z toho hluku všude kolem pěkně bolela hlava.

Zahnula jsem za roh nějaké budovy a viděla jsem malinké parkoviště za plotem. Zrovna tam přijíždělo auto. Když zastavilo a otevřely se dveře, nemohla jsem věřit svým očím. Vystoupil z něho Sebastian!

Těžko bych mohla věřit, že si m ě ještě pamatuje. A kdyby ano, tak by mě ani nedokázal poznat, protože jsem si nechala odstranit melír a trochu zkrátit vlasy.

Jenom jsme tam tak stála a sledovala ho. Zdálo se, že si mě ani nevšimnul, až na poslední moment, kdy už vcházel do dveří, se naše pohledy setkaly a já viděla, jak si odhrnul vlasy z obličeje, aby lépe viděl. Už se chystal něco říct, ale já jsem nervozitou raději rychle utekla pryč.

Když jsem konečně Anny našla, řekla jsem ji, co se stalo. Samozřejmě mě ihned seřvala, proč jsem tam nezůstala. Taky mě to trochu zamrzelo.
S povzdychem jsme se vydaly na svá místa a já doufala, že budu mít ještě příležitost ho někdy potkat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Mrs.Vettel Mrs.Vettel | 14. října 2012 v 21:41 | Reagovat

kráásnéé :*******

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama