Znamení - 1.kapitola

21. května 2012 v 22:06 | Papi |  Znamení
Ahoj;), hlásím se vám po dlouhé době s úplně novou povídkou:). TADY jsem již dříve napsala prolog a tohle je pokračování. Piště, co si o tom myslíte;).


SEN

Přes zatažené žaluzie bylo v pokoji znát jen malé množství světla, které obstarávala jediná lampa, která osaměle stála na ulici. Sem tam ještě zablikala, aby na sebe upozornila.
Bylo hromové ticho. Jak se říká 'Ticho před bouří.'
Občas sem tam se ozvalo zašumění listů stromů, či šum ptačích křídel.
Nic víc, nic míň. Každou noc slyšíte venku alespoň jednoho jedince, který se vrací z hospody domů a huláká na celé kolo.

Najednou se ozval hluk, který prosekl celé to ticho. Byl to výkřik. Člověku by se až ježily chlupy.
Sama bych se vyděsila, kdybych ten výkřik nevydala já.

Zakašlala jsem a hlas mi trochu zchraptěl. Celá zpocená jsem si otřela čelo. Vlasy jsem měla zpocené, teď už mastné, že bych mohla s nimi naplnit friťák.
Měla jsem zrychlený tep. Snažila jsem se uklidnit. Vykulené hnědé oči plné strachu jsem zavřela a pořádně se nadechla. Fuj. Smrad. Nikdy v životě jsem tak nesmrděla, jako teď.

Okamžitě, celá vyděšená, jsem vstala z postele, stále zabalená v dece (možná se vám to zdá zvláštní, ale cítila jsem se v ní bezpečněji.)
Proplížila jsem se prázdným a temným domem až do koupelny. Ačkoliv tu žiju celý svůj život - celých 15 let, tak nyní se mi zdálo, Jakobech tu byla poprvé. Každá věc měla svůj strašidelný stín. Rychle jsem běžela do koupelny a zamkla se tam. Po zmáčknutí vypínače se příjemné světlo rozlilo celou místností a já se konečně cítila v bezpečí.
Otočila jsem kohoutkem a vlezla jsem si do horké lázně. Ach. Trávila bych tam klidně celý den. Tahle vana byla jako můj přítel, nejlepší přítel, hned po posteli.
Vzala jsem si svůj Ipod. V uších se mi rozezněla poslední pouštěná písnička.
Za zvuku Jaredova hlasu jsem zavřela oči.

Je přirozené, že když zavřete oči, vidíte jen tmu, černo. Ale já jsem viděla něco bílého. Bylo to rozmazané. Připomínalo to rysy nějakého zvířete, či člověka. Najednou se to začalo zaostřovat a přibližovat. Jaredův hlas se pomalu vytrácel, jakoby se vzdaloval.Objevovaly se nové a nové barvy. Až to dostalo určitou podobu. Bylo to až příliš děsivé, že se to ani popsat nedalo. Málem se mi zastavilo srdce. Začalo bít, jak na poplach.

Rychle jsem otevřela oči. Byla jsem zpátky ve své koupelné. Jared zase zpíval. Voda dál klidně tekla z kohoutku. Pěna klidně plavala na vodě, občas se objevila nějaká ta bublina, která se nechvíli vznášela a poté stejně praskla.

Celá jsem se potopila v domnění, že se konečně proberu. Po vynoření jsem si otřela obličej a pohodlně položila hlavu. Za žádnou cenu už nebudu zavírat oči.

Přemýšlela jsem nad tím. Byl to člověk. Nebo né člověk. Spíše maska. Klaunská maska. Nikdy mě klauni ani podobné věci neděsili. Ale tohle bylo jiné. Nezazmatkovala bych tak, kdyby ta maska neměla už spojitost s mým snem. No je načase, abych vám povyprávěla, proč vlastně jsem se onu noc vzbudila tak, jak jsem se vzbudila…

Začalo to - vlastně to vůbec nezačalo jako sen.
Nejdřív jsem si opravdu myslela, že je to jen obyčejný, normální den.
Jako každé ráno jsem vstala, nasnídala se a šla za kamarádkou, se kterou jsem potom jela do školy. Vždy nás vezl její starší bratr Steve, který už je dospělí, a cestou do jeho školy nás hodí do té naší. Musím říct, že je to opravdu kus. Vůbec se na mou kmošku nepodobá. Na rozdíl od ní je vysoký, štíhlí a svalnatý. Je to zkrátka taková představa ideálního kluka. Myslím, že po něm jedou všechny holky ze školy, možná z celého města. Achjo. Miluju, když vždycky na mě tak laškovně mrkne. Kdybych neměla make-up tak bych se červenala.
Ale dost řečí o něm. Vraťme se k mému snu.

Vzdálenost mého domu od toho jejich není velká. Dělí nás jen velký park. Lidé jsou na něj pyšní. Je tady jediná zeleň z celého města. Je to tu samá cedulka, že tenhle strom je chráněný a tenhle křák taky.

Už když jsem tím parkem procházela, zdálo se mi, že je něco špatně. Hlavně když všechny cedule zmizely a všude bylo ticho. I přes to, že už byl listopad, slunce silně pálilo a já měla na sobě jen tílko a třičtvrťáky. Viděla jsem, jak se listí vířilo, jak do něj vítr foukal. Ovšem když foukal někde blízko mě, necítila jsem ho, jen viděla.
Už jsem byla za půlkou. Najednou mě ale něco donutilo otočit se. Zdálo se mi, Jako bych kolem někoho prošla. Otočila jsem se a na lavičce jsem uviděla sedět postavu. Byla celá v bílém. Bílé gatě, bílá mikina s kapucí na hlavě, pod kterou bylo vidět čistě bílé triko. Pod kapuci se schovávaly tmavě hnědé pramínky vlasů, které poletovaly sem a tam.

Kluk, který seděl na lavičce, se koukal do země. Najednou všechno utichlo. Slyšela jsem jakoby o zem něco ťuklo. A zas. Znova. Až po značné chvíli mi došlo, že to jsou slzy onoho kluka. Viděla jsem je. Jak padají a roztříští se o zem, při čemž vydají tichý zvuk.
Udělala jsem krok dopředu. Vzdálenost mezi námi byla téměř 4 metry. Šla jsem ještě o trochu blíž.
Chtěla jsem něco říct, ale z úst mi nevyšel žádný zvuk. Jako bych ztratila hlas. Nemohla jsem mluvit.
Všimla jsem si, že okolí zmizelo. Všude bylo černo. Světlo dopadalo jen na nás dva.
Natáhla jsem k němu ruku. Věděla jsem, že ví o mé přítomnosti, ale stejně se na mě ani nepodíval.
Vypadal trochu jako anděl, samozřejmě bez svatozáře, ale jakoby ta bílá na něm svítila. Byl to jako zázrak. Zázrak z nebe.
Chtěla jsem se ho dotknout. Udělala jsem pár kroků dopředu a už jsem se ho skoro dotýkala. Ještě víc jsem natáhla ruku a - v ten moment, kdy jsem se ho dotkla, zmizel. Zůstala tam jen prázdná lavička.

V tu ráno se začala podlaha měnit ve skálu. Ta se začínala pomalu rozpadat. Kusy podlahy a kameny padaly dolů, do červené propasti. Všude bylo strašlivé horko (To by vysvětlovalo ten pot). Vypadl mi mobil z kapsy. Jakmile dopadl na hladinu, jen to zasyčelo a byl pryč. Všechno kolem se rozpadalo. Už zbyl jen malý kousek, na kterém jsem stála já.

Už jsem jen čekala na smrt, když tu všechno utichlo. Chvíli se nic nedělo. Jen bylo slyšet bublání tekoucí lávy.
To co jsem slyšela za pár minut, bylo to nejstrašidelnější, co jsem kdy vůbec slyšela a ještě uslyším. Byl to smích. Tichý smích, který se pomalu, ale jistě začal přibližovat. Byl čím dál hlasitější. Přicházel odněkud ze tmy.
Smál se a smál. Měla jsem z toho husí kůži a srdce až v kalhotách.
V černočerné tmě se objevili dvě obrovské oči, velké jako moje hlava. Pomalu se začal objevovat celý obličej. A ten se smál a jen smál. Byla to tak maska, co jsem potom viděla v koupelně.
Bylo to tak děsivé. Z jeho očí vyzařovala touha po krvi, či pomstě. Nevěděla jsem, jak to popsat.

Skála, na které jsem stála já, se propadla a já padala dolů. Myslela jsem si, že poslední co uvidím, bude klaunův pomstychtivý a šílený smích.
Zavřela jsem oči a čekala, až dopadnu do horoucí červené kaše a skončím, jako můj mobil.

Cítila jsem se lehká. Vznášela jsem se. Otevřela jsem oči a spatřila onoho kluka. Držel mě ve svém náručí. Opět jsme stáli v parku, ale pořád se na mě nedíval. Byl to anděl. Na sen to bylo až moc skutečné, uvážím-li, že vůně, která z něho sálala, byla omamná.

Postavil mě na zem a bez jediného pohledu se posadil na lavičku. Pohlédla jsem na něho a za ním se začala objevovat cosi černého. Byla to postava v černém plášti s kápi na hlavě. Šla blíž a blíž, až stála hned za ním. Zvedla ruku a zpod dlouhým rukávem šlo rozeznat ostří. Postava se napřáhla a uslyšela jsem opět ten smích.
Chtěla jsem ho varovat, ale hlas mi opět selhal, rychle jsem k němu běžela, ale čím dýl jsem běžela, tím víc jsem se vzdalovala.
Přiložil mu ruku k hrdlu a seknul.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Andy Andy | 22. května 2012 v 21:26 | Reagovat

Je to perfektní. Když budeš pokračovat, myslím, že se snadno uživíš. Píšeš dokonale, máš na to opravdu talent. Dopiš to a pošli to nějakýmu nakladatelství :)

2 Papi Papi | 22. května 2012 v 21:36 | Reagovat

Si blázen:D. Ale děkuju:)

3 Andy Andy | 22. května 2012 v 21:37 | Reagovat

Děkuju :P A nemáš za co, myslím to vážně :)

4 *Wulfric* *Wulfric* | Web | 23. května 2012 v 20:06 | Reagovat

Jak už jsem psal na Facebook: je to dobré! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama