Správná volba - epilog

27. září 2011 v 14:06 |  Správná Volba
O 18 LET POZDĚJI
"Rose! Dej pryč tu knihu! Za chvíli ti odjíždí vlak. A on klidně odjede bez tebe, víš?" začal vyhrožovat pohledný muž své dceři. Chytl syna za ruku a spolu prošli zdí.
Rose koukla na místo, kde oba jako zázrakem zmizeli a na sucho polkla. "Mámíí! Já tam nechcu. Já se bojím." Řekla a se slzami v očích zatahala maminku za rukáv. "Nemáš čeho, zlatíčko," políbila dcerku do hnědých, kudrnatých vlásků, které měly jemný nádech blond barvy "Tak na tři! Raz. Dva. -" holčička měla smrti v očích. Ale to už bylo pozdě. Maminka se rozeběhla s Rose proti zdi "Tři!" A byly pryč.

První, co uslyšely, byl rázný ženský hlas "Albusi Severusi Pottere! Ihned přestaň té sově trhat pera a pojď sem!" Maminka Rose si v duchu opakovala, jak je vděčná za své hodně a inteligentní děti.
Povzbudivě se usmála "Nebylo to tak strašné? Co říkáš?" mrkla na dcerku, která teď byla ohromená obrovským vlakem. Vzpomněla si na svůj první na nástupišti 9 a ¾, na Nevillovu žábu, na Hagrida, na to, když poprvé uviděla hrad, na zazařování…
Při těch vzpomínkách se usmála a spolu s manželem a dětmi šli za Potterovými.

"-no a Fleur pak řekla, že ne a-"
"Ahoj Harry, Ginny," vyrušili je zřejmě z velmi zajímavého rozhovoru.
"Jé Ahoj Hermiono" řekl Harry vysoké ženě, se štíhlou postavou a s dlouhými hnědými vlasy, která držela za ruku dcerku Rose. Potom se podíval na jejího partnera "Draco," kývl hlavou na pozdrav a na znamení míru se usmál. Draco mu úsměv oplatil. Jejich spory už dávno skončily.
"A tohle je určitě Rose a Hugo" řekla Ginny a oběma dětem, které stály po boku rodičů rozcuchala vlasy.
Hermiona si odkašlala "Ehm… kde je Ron?" Harry povzdychl a ukázal směrem k bufetu.

Hermioně dalo práci, než přes všechny ty lidi, uviděla toho, koho hledala. A opravdu. U stánku s jídlem stála mohutná postava, která se ládovala hamburgerem. Hermiona se usmála. Podívala se lépe a vedle něho spatřila další 2 postavy.
"To je snad vtip, ne?" pronesla a ucítila v sobě už dlouho neznámý pocit. Bála se, že je to žárlivost. Ne nadarmo se říká, že stará láska nikdy nevyprchá. Jenomže tohle už není ledajaká školní láska. Vždyť má přece rodinu…
Uvědomila si, že tu jen tak stojí a zírá na ně. A tak rychle něco vydrmolila "Když jsi mi to říkal, myslela jsem si, že si ze mě děláš legraci. Ale teď. Ron a - " Nedokázala to jméno ani vyslovit.
Ale to už výpravčí zapískal na píšťalku a všichni se začínali srdceryvně loučit se svými potomky.
Děti nastoupily do vlaku a Hermiona uslyšela Ronovu manželku, jak vyhrožuje "Samanto! Přestaň se pořád upravovat, nebo ten vlak odejede bez tebe!"
Draco se podíval na jejich dcerku a posměšně dodal " No jo, asi je po matce." Hermiona se jen smutně zasmála, aby Draco neměl podezření.
Krásná zrzka s dlouhými, kudrnatými vlasy a výraznými pihami, které měla učitě po otci, se prohlížela v zrcátku a upravovala si mašli.
Najednou se Hermiona přistihla, jak si představuje, jaké by byly jejich děti, kdyby si vzala Rona… Ale hned tu myšlenku zahnala.

Jakmile se vlak rozjel, všichni už mávali, brečeli a dávali dětem instrukce typu: Nechoď spát s mokrou hlavou, nebo Dávej dolů prkýnko…
I přesto, že vlak už odjel, naštěstí i se Samantou, každý stále ještě mával, když je už neviděl.

Když začali všichni odcházet, Hermiona se podívala na Rona a usmála se. Ron jí věnoval smutný pohled. Člověk by řekl, že by už ji mohl za ty roky odpustit a navíc, když má manželku a dceru. Jenže potom, co si Hermiona vzala Draca, Ron s ní přestal komunikovat úplně.

Jak nad tím tak Hermiona přemýšlela, na tváři se ji objevil zarmoucený výraz. Trochu se jí ulevilo, když ji Draco objal. Věděla, že má u sebe milujícího manžela, 2 nádherné a chytré děti na cestě do Bradavic a plno dobrých přátel. Ale i přesto se cítila sama. Už nikdy spolu nezažijí podobná dobrodružství, jako na škole. Už nikdy nebudou přátelé. Nikdy… To je slovo, kterého se bála.

Je tohle opravdu oběť, kterou musí obětovat, pro lásku? Jejich přátelství?

Nenápadně se přiblížila, aby naposled slyšela jeho hlas, ale zaslechla jen ten otravný a pisklavý hlásek " Tak pojď Lonánku, jdeme domů…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mrsandyy mrsandyy | 27. září 2011 v 16:02 | Reagovat

Pěkný to je :)

2 Kačul ^^ Kačul ^^ | 28. září 2011 v 11:56 | Reagovat

Je to úžasný... jdu číst další povídky, který tu máš...
Miluju tvoje psaní anet, fakt je to krásný :)

3 mrspapi mrspapi | 28. září 2011 v 12:08 | Reagovat

Jéjda děkuju moc :)

4 snape anonym snape anonym | 8. října 2011 v 21:19 | Reagovat

Málem jsem dostala infarkt, když mi podle poslední věty došlo, že si vzal Lavender :o :D ale dobrý zatim :DD

5 mrspapi mrspapi | 9. října 2011 v 0:20 | Reagovat

:DD

6 Whitney Whitney | E-mail | Web | 10. června 2013 v 15:37 | Reagovat

Přečetla jsem to od 1 až do epilogu, je to úžasné a vtipné. Postupně jsi se do toho čím dál víc dostávala. :) Ale nejlepší byl v první kapitole guláš a v epilogu sova :DD úžasný příběh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama